Strašidelné příběhy

Kosmetický salon

25. února 2009 v 17:54
´Byla
jednou jedna dívka a ta byla moc krásná.na svou krásu
byla moc pyšná.Jednoho dne měla jít na schůzku a tak
tak zašla do salonu aby ji nalíčili.Kosmetička byla
celá paf z její krásy a celou dobu jí lichotila a
snažila se jí na obličeji vykouzlit co nejlepší
výsledek.dívka jak byla posedlá svou krásou vinadala
kosmetičce že jí udělala hnusnou.kosmetička se
naštvala a svolala na ní kledbu.Dívka odešla domů aby
si to opravilaale když se uviděla v zrcadle zděsila se
její tvář bzla šedá a svraštělá,její krásné
modré oči se změnily v vypoulené šedé "koule",vůbec
nechodila ven,a její tvář se stále zhoršovala.Až
jednou volala do salonu ale kosmetička se s ní nechtěla
bavit.Zavolala plastického chirurga aby jí pomohl.Přijel
ale když jí uviděl myslel si že je dívka blázen,byla
totiž pořád tak krásná jen ona se viděla tak
ohavná.lékař se jí to pokoušel visvětlit ale ona mu
nevěřila.Stále se viděla tak hnusná.......

předhttp://giants.lohudblogs.com/files/2007/03/gisele.jpg po jak se vidělahttp://www.imtausa.org/images/picBabka.bmp

Sen

25. února 2009 v 17:52
Byl krasny hvezdny vecer.Marie sla jako vzdy do postele v 10 hodin vecer.V noci se ji zdalo neco o louce,no normalni sen,hrali ve skole fotbal,akorat ne divne louce.rano sla do skoly a dozvedela se,ze se ten sen zdal i jeji kamaradce.ta hrala ale v jinem druzstvu nez merie.dalsi den se marii zdal sen,ze se objevila nejaka postava o pulnoci uprostred namesti.tan sen se kamaradce uz nezdal.zdalo se ji,hodne podobny,ta postava se objevila o 6 minut po pulnoci a byla to Marie.Marie se lekla.ve vyucovani detem rekla ucitelka,ze se dozvedela od jejiho muze(on je policajt a měl tu noc sluzbu u kamer)ze se mezi pulnoci a 6 minut po pulnoci prochazela po namesti divka v bile kosili.byla 9-ti leta(tolik mela Marie).dalsi noc se marii zdalo,ze uvidela pres ucitelciny desky do tridnice,jen tak pres obal.ten den se marie podivala na ucitelku ktera si cetla v tridnici a marie proste pres ty desky videla.je to nahoda?

Vlak

25. února 2009 v 17:51
jedna holka Verča, kluk Milan a jejich kamarádka Simona si vyšli večer(utekli z pokoje).Šly kolem starych koleji.Uz nefungovali a vlaky po nich nejezdili.Byly spadle zavory-opravdu sekle uz jsou tak dlouho-a verca,simca a milan se na nich houpali.Simona zaslechla nejaky hluk a uvidela svetla, byl to vlak.Ostatni to nevideli ani nesliseli.Simca se lekla a řekla aby kamaradi uhnuli.Verca poslechla,to uz byl vlak skoro u nich.Milan neposlechl a naklonil se jeste vic.Vlak ho smetl a to uz videla jen Verca.Jen toho milana,ne vlak.Chtela se za nim rozbehnout,ale simca ukazala ze jeste ne,az vlak prejede nejak se zavory uvolnily a Verca se rozbehla za Milanem.Ten mel utrhnutou nohu a ruku a pomalu krvacel.Zemrel asi za pul minuty se ozval hluk a svetla a to uz videla jen Verca.Chytla Simcu a vyhodila ji z koleji.od te doby vidi vlaky jensimca a verca.

Narozeniny

25. února 2009 v 17:42 | lenca
Jupí mám narozeniny, i když v blbém termínu - pátek
13. Byla to zahradní party a já jsem si pozvala
kamarádky a kamarády a také samozřejmě babičku,
dědečka a strejdu s tetou. Bylo všude známo, že má
můj strýček problémy alkoholem... Ale tento den nic
nepil. I přesto se ovšem okolo dvanácté hodiny odpoledne
začal motat, a propadl skleněným přístřeškem. Na
místě vykrvácel. Tetička to dlouho nemohla překousnout,
a nakonec skončila v blázinci, protože tvrdila že strýc
nezemřel a každou noc ji navštěvuje. Přesně o rok
později od jejího převozu - pátek 13. byla teta nalezena
mrtvá v přilehlém parku. Příčina smrti: NEJASNÁ. Moje
babička a její matka se z toho zhroutila a spáchala
sebevraždu o 3 měsíce později - pátek 13. Já jsem se
narodila 13.4 (ve středu) a přesně o dva měsíce po měm
narození postihla mou rodnou vesnici povoděň - pátek 13.
Přestěhovali jsme se do města, protože mě lidé z
vesnice nazývali čarodějnicí. Mám strach a nevycházím
z domu. Co když za všechny ty věci můžu já? Od té
doby co jsem se narodila, mou rodinu a přátelé postihují
příšerné věci. V mé hlavě se začíná něco dít.
Já musím trpět. Musím trpět za všechno, co jsem své
rodině provedla. Beru do ruky žiletku a jemně s ní
přejíždím po ruce. Trošku hlouběji, moje krev
skapává na dopis na rozloučenou. A já si uvědomuji že
nechci aby to skončilo. Ta bolest se mi líbikla, ale už
bylo pozdě. Má ruka bezvládně padá na chladné
dlaždičky a nastává tma.Jen dlouhá a věčná, černá
TMA. Temná a bezbolestná TMA.

Paní Dinová

25. února 2009 v 17:39 | lenca
V jednom městě bydlela paní Dinová...byla to starší paní a byla velmi hodná...malé holčičky za ní vždycky chodívaly, když potřebovaly spravit panenky...za mlada byla švadlena a tak pro ní nebyl problém spravit upadlé oko, roztrhlou sukýnku nebo utrhnutou nohu...vždycky když jí nějaká holčička donesla panenku na opravu, dokázala ji spravit přímo na místě nebo do příštího dne...jednou dostala malá Karolínka novou panenku, která měla náááádherné vlasy....takové kaštanově hnědé a trošku do světla vystínované pramínky vlásků...všechny děvčata jí ji záviděly ...i když třeba Janina panenka měla moc hezké oči, takové pomněnkově modré a Kristýnčina panenka měla moc krásné líčka a rty krásně růžové...ale takové vlasy neměla ani jedna...ovšem jednoho dne se stalo něco moc zvláštního...všechny tři děvčata zašla za paní Dinovou, aby jim spravila jako normálně panenky...paní byla velmi ochotná a slíbila jim že do zítřka budou všechny opravené...Když si však přišla pro svoje panenky ráno něco se jim na nich nezdálo...ta Karolínina panenka už neměla tak pěkné vlásky jako předtím a Janina panenka už neměla ty pomněnkově modré oči, ale jenom modré...obyčejně modré...a Kristýnina panenka neměla takové pěkné líčka ani rty...všechny z toho byly smutné, protože nechápaly co se z jejich panenkami mohlo stát...
Od té doby už paní Dinová nespravovala panenky...už dokonce ani nevycházela z domu, jenom dlouho do noci vždycky svítila a něco kutila ve své staré spravovně panenek...jednoho dne, po dlouhé době zase vyšla mezi lidi a všem ukazovala svou neteř, která přijela údajně z Kanady...byla velmi milá a velmi pěkná...ovšem děvčatům se na ní něco nezdálo...když si pořádně prohlédly, tak zjistlily, že ta neteř má vlasy kaštanové barvy a občas do světla vystínované pramínky vlasů, stejně jako měla Karolínina panenka, oči měla až neuvěřitelně modré...úplně pomněnkové jak Janina panenka a rty??? Ty byly tak krásně růžové, stejně jako rty Kristýniny panenky....je to jenom náhoda???

Kost

25. února 2009 v 17:36 | lenda
Věřte,nevěřte,ale tento příběh se skutečně stal.Nedaleko Valašských Klobouk bydlel jeden archeolog a ten se zajímal o tajemný hřbitov dinosaurů.Po dlouholetém hledání a pátrání,konečně našli jednu kost.Byla ohromná.Měřila 2 metry.Všichni byli hrozně rádi,že se konečně dostali k výsledku.Jejich radost se ještě zvětšila,když našli další kost.Ta měřila 1,90 metrů.Tu si vzal archeolog domů,aby si ji mohl sám důkladně prozkoumat.Nechal ji ve sklepě ve vitríně. S ním bydleli ještě sužebník,kuchařka manželka a dvě děti.Všichni měli z tohoto objevu velkou radost. Přišla noc. Archeolog i jeho manželka šli spát,ale v noce je najednou probudily zvláštní zvuky.Jako by někdo chodil po schodech a pak po chodbě.Nejdříve si mysleli,že je o třeba jenom služebník nebo třeba kuchařka,ale potom se najednou ozval hrozný křik a najednou ticho.Archeolog rychle vstal a utíkal se podívat,co to bylo.Jak se zděsil když uviděl na zemi ležet služebníka.Okamžitě zavolal policii a záchranku.Ale bylo pozdě.Služebník byl mrtvý,Nikdo však nemohl přijít na příčinu smrti.Další den dělal archeolog pokusy s tou kostí.Byla ovšem nějaká poškrábanější oproti včerejšku.Ale zkoumal.Až přišel k hroznému závěru.Ta kost byla lidská.Bylo to velmi divné,Údajně to bylo pažní kost.Ale takhle velká? To se mu vůbec nezdálo. Když šli večer spát a konečně usnuli.Najednou je opět probudily ty samé zvuky co včera. Archeolog neváhal a rychle vběhl do tmy.Zvuky se začaly ozývat z předsíně. Rychle tam běžel,ale vtom uslyšel zase výkřik a ticho.V předsíni leželo tělo kuchařky.Zavolal policii i záchranku,ale opět bylo pozdě.Kuchařka byla mrtvá. A její příčinu smrti opět nikdo nezjistil.Když archeolog pracoval a zkoumal kost další den,zjistil,že v kosti jsou velmi silné rýhy.Ještě silnější než předchozí dny. Byl večer.Celá rodina šla spát ve velkém strachu.Ale přesto usnuli.Kolem půlnoci je opět vzbudily zvuky.Ty se rychle blížily a najednou utichly.Jako by se nic nestalo.Ale to už ticho přerušil dětský výkřik.Archeolog se svou ženou se zděšení utíkali do dětského pokoje.Jenom doběhli.Uviděli na zemi dítě.Mrtvé dítě.A to druhé se zděšením sedělo na posteli a třáslo se po celém těle.Na zemi ležela kost. Celá od krve.Jenom tam tak ležela. Archeolog ještě tu noc odnesl velkou kost zpět na hřbitov.Od té doby hrozné vraždy skončily.A archeolog doufá,že ten hřbitov už nikdy nikdo neobjeví...

Stodola

25. února 2009 v 17:35
Tento příběh se údajně odehrál na podzim v malém německém městečku krátce po skončení druhé světové války. Událost, která se tu stala, ji přisuzována krutému německému poručíkovi. Jmenoval se Hagen a jeho chování se podobalo římskému vládci Nerovi. Když se to stalo, Hagen byl už dávno po smrti.
Chlapec a dívka, říkejme jim Richard a Kateřina, se sešli na domluveném místě pod lampou na rohu hlavní třídy o deváté hodině večerní. V domnění, že společně prožijí krásný večer. Ruku v ruce kráčeli šerou hrubě dlážděnou ulicí. Vlasy jim cuchal chladivý podzimní vánek. Sem tam se ulicí mihly zlověstné stíny žebráků a bezdomovců a přes silnici přeběhla hladová polomrtvá krysa.
Když měli obytnou část města za zády, vydali se prašnou polní cestou do staré opuštěné skoro rozpadlé stodoly. Nejedou je cestou k barabizně k smrti vyděsily zapadlé žlutozelené svítící oči vyzáblé zaběhnuté černé kočky.
Když dorazili ke stodole, u vrat se houpala zrezavělá ještě hořící petrolejové lampa.
"Já se bojím, pojďme pryč!" řekla Kateřina svému společníkovi.Richard na její žádost nedbal, vzal lampu a začal otvírat vrata. Ticho podzimní noci rozřízl hlas úpějících léta nemazaných pantů. Oba strachy uskočili. Chvíli nehnutě stáli, než se odvážili vejít dovnitř. Ve stodole usedli na seno a zamilovaně si povídali. Po chvíli dívka řekla, že si potřebuje odskočit, ať na ni počká. Vyšla za stodoly. Byla pryč pár vteřin, když se ozval pronikavý nervy drásající dívčí jekot. V tom okamžiku Richardovi stuhla krev v žilách. Když se vzpamatoval z šoku, vyběhl ze stodoly jako opařený a hledal svou dívku. Třesoucím se hlasem volal její jméno, ale nikdo se neozýval. Zmateně pobíhal kolem stodoly a hledal svou milou. Za rohem narazil na krvavou stopu a ta ho zavedla k hromádce ještě horkého popela. Na ní ležely ohořelé zbytky kostry a na nich lebka, na které byl vyryt hákový kříž. Byla to lebka mladé dívky. Jak to hrůzostrašné zátiší Richard spatřil, složil se jako domeček z karet. Při tom upustil lucernu, která dokonala dílo zkázy.
Ráno zemědělci, jdoucí robotovat na svá pole, uviděli místo stodoly hromadu ohořelých sutin a nedaleko ohněm poznamenané zbytky chlapcova těla. Tělo Kateřiny ani její pozůstatky se nikdy nenašly.

Stíny noci

25. února 2009 v 17:34 | lenik
Naposledy ještě obešel hlídaný objekt a radostně vykročil ke strážní budce, kde už čekal jeho kolega, s nímž si měl vyměnit službu. Vše proběhlo hladce, prohodili spolu pár vět a on radostně vykročil k domovu. Podíval se na hodinky, bylo přesně 23:48 a on předpokládal, že v 0:30 už bude v posteli u své ženy vítat spánek.Pomalu, ale jistě poklidným krokem se blížil k domovu, už zbýval asi jeden kilometr. Zpozoroval, že celá jeho ulice a ulice jí nejbližší jsou zahaleny temnotou. Nesvítilo pouliční osvětlení, ani okna přilehlých domů. Pomyslel si cosi o neschopnosti elektrárny a v klidu vykročil do tmy.Vyšel měsíc a jeho mdlé světlo mu částečně osvětlilo cestu. Jeho dobrá nálada stále stoupala, hlavně proto že domů mu už zbýval slabý půlkilometr. Zabočil do temné uličky vedoucí přímo k jeho domovu. Ulička byla lemována garážemi na konci nich začínaly osaměle trčící topoly. Došel ke konci garáží, udělal pár kroků, když v tom ho zamrazilo. Před zraky se mu udál podivný výraz, jež mu málem vyrazil dech. Měsíc osvětloval cestu z levé strany na níž vrhaly své stíny stromy. Mezi prvními dvěma stíny se však zobrazovalo cosi, co tam nepatřilo. Zobrazoval se tam stín nějaké postavy. Co ale bylo divné, že mezi stromy, kde měla ona postava vrhající stín stát nebylo nic, zhola nic.Po zádech mu přeběhl mráz a pocítil podivný pocit, pocit ukrutného strachu, když se před ním začaly objevovat stíny další. Domů mu zbývalo jen pár kroků, ale v tuto chvíli to pro něj bylo více, než dost. Byl paralyzován strachem. S vyděšeným pohledem sledoval před sebou hrůzné divadlo, když se všechny stíny začaly zhmotňovat do temných postav jež lemoval slabý mlžný opar, který vydával mdlé bílé světlo. Chtěl utéci...nemohl...jako přikován musel očekávat, co se bude dít. Zakřičel, když viděl že postavy se začaly k němu přibližovat. Jejich oči rudě žhnuly a neustále ho sledovaly. Křičel stále více, dokud ho nepřerušila slova první postavy, která měla u pasu meč. "Máš to marné, stejně tě nikdo neslyší" " Kdo, kdo jste..." vykoktal ze sebe, když postavy kolem něj uzavřely kruh. Ta s mečem stála přímo proti němu. "Jsme stíny noci, jsme duchové zavražděných, kteří nenajdou klidu, dokud nepomstí svou smrt, to ty jsi náš vrah" Zašeptala postava, její hlas zněl ve větru, který se náhle zvedl smutně. "...Ale já..." vykoktal zase. "Ne teď, ne v tomto životě." Přerušila ho opět šeptající hlas, který zněl stále slaběji.Vítr zesílil a on cítil jeho tlak na svých tvářích. Zablesklo se... Mohutné světlo blesku ozářilo čepel meče nezadržitelně blížící se k jeho krku.............
druhý den
"... soudní pitva neprokázala cizí násilné zavinění ani usmrcení jedem" Sdělil moderátor místního radia posluchačům do éteru, pustil hudbu a otočil se na svou kolegyni... "slyšela jsi, že ten člověk, co ho našli dnes ráno měl úplně bílé vlasy i obočí?......jeho vytřeštěné oči ani prý nešly zatlačit...on snad zemřel strachem...

Pět chlapců

25. února 2009 v 17:31 | leník
Pan Hoffman byl již starší muž a na doporučení doktora se přestěhoval na vesnici...Oproti městu to byla velká změna...
Lidé tu byli velmi milý a přívětivý a on se tu cítil opravdu doma...Jednou když si šel nakoupit do samoobsluhy, uviděl na mostě sedět pět chlapců...Nikdy předtím si jich nevšiml...Když kolem nich procházel, všichni ho pozdravili a chvíli si s ním povídali o tom z kama je, kam jde a jak se jmenuje...Panu Hoffmanovi se s nimi velmi pěkně povídalo, ale musel jít nakupovat...Jenom vešel do obchodu už se do něj pustili prodavačka...Že proč se s těmo chlapci baví, a ať si jich vůbec nevšímá, ať se jim reději vyhíbá a podobně...Pan Hoffman byl z toho úplně vedle...Co má ta ženská proti těm chlapcům???Kroutil nad tím nevěřícně hlavou...Od té doby, se s chlapci potkával častěji a dokonce se s nimi začal úmyslně scházat...Hrával s nimi hry, koupoval jim sladkosti a oni ho za to učili lovit raky a pstruhy...Všichni lidé z vesnice mu zakazovali aby se s nimi vůbec bavil...On je však vůbec neposlouchal...Jednou, když tak zase přišel do obchodu spustila zase prodavačka..."Dnes je to přesně měsíc co jste se sem přistěhoval že???A s tmi chlapci se stýkáte také přibližně měsíc že???Takže předpokládám, že za vámi ti milý chlapci brzy příjdou v noci, abyste šel s nimi ven, abyste si s nimi hrál...Na kolenou vás prosím, nechoďte s nimi ven, ale ani je nepouštějte dovnitř..."Pan Hoffman byl chováním prodavačky dost zaskočen, ale ujistil ji, že večer s chlapci nikam nepůjde...A za pár dní, se v noci opravdu ozval ťukání a pan Hoffman jasně poznal hlasy pěti chlapců..."Pane Hoffman, pojďte ven...pojďte si hrát...prosíme...pane Hoffman..."Pan Hoffman už už že půjde otevřít, ale vzpomněl si na slova prodavačky, a jenom křikl ke dveřím něco jako aby šli domů a že chce spát...jenomže chlapci naléhali a bušili na dveře ještě dlouho poté...až kolem půlnoc konečně nastalo ticho...Hned příští ráno, běžel rychle pan Hoffman do obchodu a všechno vylíčil prodavče...ta lehce zbledla a hned mu řekla, že chlapci příjdou ještě dvakrát, dnes v noci a zítra v noci...Ať raději vyhledá zdejšího faráře, že ona není pro vysvětlování nejlepší typ...A tak pan Hoffman vyhledal faráře...A ten mu začal vyprávět příběh..."Kdysi dávno, žil v této vesnici chlapec, který se jmenoval Jirka...byl velmi zlý...flákal školu, týral zvířata a vůbec z nikoho neměl respekt a to ani z rodičů ne...Neměl moc kamarádů...Vlastně žádné...A jednoho dne, ho na mostě srazilo auto a jeho duch zůstal stále na mostě...A právě jeden z těch chlapců, ten jejich vůdce, to je Jirka, přesněji řečeno duch Jirky...A po několika letech se do této vesnice přistěhoval pan Josef Berka...A s tímto chlapcem si začal, stejně jako vy, povídat...myslela si jak není milý a hodný, ale jednoho dne ho na mostě srazilo auto a od té doby tam seděli dva chlapci...Jirka a Pepa...a postupem času, se do vesnice přistěhovali ještě tři starší pání a to Jakub Trnka, Antonín Jirotka a Petr Černý...a všem se přihodilo totéž co panu Berkovi...Proto vás celá vesnice varovala abyste se s těmi chlapci nepřátelil...A proto pokud vás můžu poprosit, odstěhujte se z této vesnice...tady už pro vás není bezpečno..."Pana Hoffmana ta historka tak viděsila, že si běhěm chvíle zabalil všechny věci a uháněl na autobusovou zastávku...jak utíkal, všimnul si že za ním utíká i pět chlapců z mostu...ještě zrychlil a najednou ho srazilo auto.....................taková bolest...Válel se na zemia najednou vidí, jak se k němu vztahuje čísi ruka a pomáhá mu na nohy...Když si postavu, které mu pomáhala prohlédl, zjistil, že je to Jirka...Ten Jirka, se kterým se denně potkával na mostě...V té chvíli si řekl, že už těm pověrčivým vesničanům věřit nebude...protože to jsou velmi milý chlapci...Ale v tom se za uto vyřítil nějaký muž a ustrašeně se díval na zem...Pan Hoffman se tam také podíval a příšerně se lekl...na zemi ležel ON...ležel tam mrtvý...překvapeně se podíval na Jirku a ten s na něj jenom zařehtal a řekl..."Tak pane Hoffman...a teď ste jeden z nás..................."

Hustý....

25. února 2009 v 17:25 | lenik
Napiš si do wordu Q 33 NY (číslo jednoho letadla z 11. září), pak to zvětš na velikost 48 a převeď do písma windings.... děs

Chata

25. února 2009 v 17:24 | lenca
Začalo pršet. Julia seděla v malé místnůstce uvnitř chaty, četla si knihu a čekala na svého přítele Franka.Vyjela si s ním za vidinou krásně stráveného víkendu na její malou chatku. Ta byla postavená daleko od civilizace na odlehlém místě kousek od lesa. Je to tiché místo a ona sem jezdila vždy, když si chtěla oddechnout od každodenních starostí. Je tu ticho, čisto a vždy zde načerpá klid do duše.
Protože na chatě nebyla elektřina, musel jít Frank do lesa pro dříví, aby přes noc oba dva neumrzli. Vyšel asi před hodinou, a tak začínala mít Julia trochu strach. Co tam tak dlouho dělá? Jak daleko až šel? Nestalo se mu něco? Tyhle paranoidní myšlenky se jí honily hlavou a ukončil je až mohutný úder hromu. Leknutím sebou škubla. Koukla se z okna a pozorovala jak déšť pořád nabírá na síle. Po chvíli znovu usedla na svojí židli, vzala knihu a snažila se uklidnit četbou. Díky zamračenému nebi se ale v chatce docela setmělo a tak si musela rozsvítit svíčku. Ale stejně při čtení pořád myslela na Franka.Vyšla na zápraží:
,,Franku!" zavolala. Na odpověď nečekala, sotva slyšela přes hukot deště samu sebe. Znovu ohromě zahřmělo. Rychle zalezla zpátky do chaty. Bouřky neměla ráda Když byla malá, přímo před očima uhodil blesk do její sestry a na místě ji zabil. Od té doby nechodila při bouřkách ven. Co když se něco takového stalo Frankovi? Její představy se rychle ubíraly čím dál tím víc hrozivějším scenériím.
Na stole ležel mobil. Hned ho vzala a vytáčela Frankovo číslo. Jeho telefon však ležel vedle ní a tak se znovu vyděsila, když začal vyzvánět. Začala být zoufalá. V chatě už byla skoro tma a tak rozsvítila petrolejku. V tom z ničeho nic něco bouchlo na střeše. Nadskočila ze židle. Každé šustnutí ji děsilo. Bouřku tu nikdy nezažila. Seděla vyděšená na židli a rozhlížela se po místnosti. Najednou něco prolétlo za oknem. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale ono to kolem okna proběhlo znovu. Srdce ji tlouklo až někde v krku. Bála se dýchat, bála se pohnout. Znovu něco zavadilo o střechu. Přála si ať je to jen sen a ať se probudí. Štípla se do ruky, ale kýžený výsledek se nedostavil. Začala vzlykat. Byla zoufalá, toužila být doma v městském stresu. Tady jí nikdo nepomůže. Frank je někde pryč, někdo se pohybuje kolem chaty a hází něco na střechu.
Déšť pomalu přestával. Slíbila si, že jakmile přestane, vyběhne ven a poběží dokud nenarazí na nějakou chatku a tam požádá o pomoc. Kdyby se tak nebála bouřky.
Někdo zaklepal na dveře. Zkoprněla, bála se pohnout. Má dělat že vevnitř nikdo není? Ale vždyť svítí!
,,Haló!Je někdo uvnitř?" zvolal nějaký ženský hlas zvenku. Vstala a otočila se směrem ke dveřím. Popošla šouravým krokem pomalu ke dveřím. Znovu se ozvalo zaklepání.přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Trochu si i přála ať je to nějaký vrah. Zabije ji a ukončí tím to její trápení. Odhodlala se a otevřela.
Ve dveřích stála starší paní: ,,Nezlobte se že ruším, ale zmokla jsem a tak jsem vás chtěla požádat jestli bych se u vás nemohla usušit." Julia si oddechla. Společnost jí přišla vhod.
,,Jen pojďte dál," ukázala rukou směrem dovnitř. Jen co si stařenka sedla začala se vyptávat, co že je tady taková mladá slečna sama v chatě. Julia začala hned vyprávět co se stalo a stařenka ji pozorně poslouchala. Julia měla radost, že už není sama. Přestala se bát.
,,Když jsem šla kolem lesa, uslyšela jsem jakoby vyjeknutí" řekla stařenka a Julie se zarazila. ,,Promiňte musím jít,"zablekotala a vyběhla ven. Už nepršelo.Chtěla najít Franka.
Vběhla na lesní cestu a za volání Franku, Franku! Pobíhala jako šílená kolem. Nikdo se neozýval. Nikdo nikde nebyl. ,,Franku!" volala. Hlas se jí třásl a přeskakoval, jako kdyby byla znovu v pubertě. Běžela dál, ale přes slzy už skoro neviděla. Zakopla o kmen stromu a spadla na zem. Chvíli je tak ležela a nevěděla co se děje. Pokusila se vstát, opřela se o ruce, ale ty se jí podlomily. Jednou rukou jí projela šílená bolest. Asi si ji zlomila. Už jí bylo všechno jedno, ať si klidně umře, hlavně ať už to trápení skončí.
,,Áaaaghr" uslyšela z lesa nalevo od ní.
,,Franku?"
,,Ááááá" Znělo to jako Frank. Jako šíleně trpící Frank. Nikdy ho takhle křičet neslyšela. Vlastně nikdy neslyšela nikoho takhle zoufale řvát.
,,Franku!"
Rozběhla se směrem k tomu jekotu. Cestou párkrát zakopla o kmeny, popíchala se o větve, ale běžela dál. Vzpomněla si, na tu ženu, co ji nechala v chalupě samotnou. Vždyť o ní nic nevěděla. A vůbec, kde se tam tak z čistajasna vzala? Nic jí nedocházelo, ničemu nerozuměla. Jen bezhlavě běžela lesem, aniž by věděla kam. Nemohla popadnout dech. Musela se na chvíli zastavit. Čekala, jestli znovu něco uslyší. Nic se neozývalo, ale zato ucítila silný zápach. Trochu se jí nadzvedl žaludek, a tak pokračovala v cestě.
Po chvíli doběhla k místu, kde nebylo moc stromů. Na zemi uviděla ležící postavu. Chvíli zůstala stát na místě a pak se přiblížila. To neměla dělat. Na zemi ležel Frank. Z toho pohledu málem omdlela. Frank měl vypíchnuté oči a vyrvaný jazyk. Břicho měl rozpárané a jeho vnitřnosti byly rozházené všude kolem. Z toho šoku se ji na chvíli zatmělo před očima. Zapomněla dýchat. Všimla si ještě, že má Frank propíchlé dlaně, jako by byl ukřižován.Všude kolem bylo plno krve. Kousek od sebe uslyšela zašustnutí. Bylo slabé a tak ho moc nevnímala, přece jen byla v šoku. Ale pak uslyšela krok. Otočila se a v tom ucítila na zátylku chlad. V zápětí jí něco praštilo přes hlavu. Upadla do bezvědomí.
Probudila se přivázaná ke stromu. Nikde nikdo nebyl.Frank zmizel. Rozhlížela se jak jen to šlo. Slyšela jak někdo přichází. Ozývalo se to těsně za stromem, kde byla přivázaná. Nemohla se ani pohnout. Zvuky se utišily. Strachy nedýchala. Bála se co přijde. Z leva se k její hlavě přisunula ruka, ve které se blýštila od pohledu ostrá čepel nože. Zakřičela bolestí když jí čepel projela tváří. Slzy se jí z očí valily proudem, celá se třásla. Tohle je její konec.Tak ať už to neprodlužuje. Nemohla mluvit. Znovu uviděla čepel. Přibližovala se k jejím očím. Ucítila ukrutnou bolest, při níž na pár vteřin omdlela. Už nikdy nic neviděla.

Lidský panák

25. února 2009 v 17:23
Jednou když sem byla na dětském táboře tak závěrem byla stezka odvahy. Naši vedoucí byli převlečeni za různé příšery z hrobů! Upíry, mrtvoly a zombie. Mohly jsme jít po dvou tak sem šla se svojí kamarádkou, která je ještě větší strašpytel než já. Tak když jsme šli jako druzí jako první nás vylekala naše vedoucí převlečená jako upír. Jak jsme šly dál tak sme uviděly naše kluky a pár holek jak se houpou na panákovi na provaze chtěla sem se taky zhoupnout jenomže moje kamarádka chtěla být co nejdřív z lesa venku. Ráno když byl budíček tak se všechny děcka bavili o tom panákovi. Jenomže vedoucí navěděli o jakém panákovi je řeč.Tak se před večeří vydali 2 hlavní vedoucí na místo kde jsme jim to popisovali. Když se vrátili a řekli nám co to do opravdy bylo ztuhla nám krev v žilách. Ten panák nebyl panák ale opravdu oběšený pán, který měl dluhy tak nám to policie, která v zápětí přijela řekla a když si dnes vzpomenu na to jak sem se chtěla zhoupnout tak po mě přejede mráz!!!

Tiskárna

25. února 2009 v 17:21
Byla noc a my sme spali. Asi ve dvě v noci nás vzbudila tiskárna. Nikdo u počítače nebyl, tak ji nikdo nemohl zpustit. ale začala tisknout. Hrozně jsem se vylekala a schovala jsem se pod peřinu¨.Ráno jsem tak našla vyjetej papír a na něm natištěný písmenko S. vubec nvm co to bylo, ale brácha to slyšel taky!!!

30 let

25. února 2009 v 17:20 | lenca
Tento příběh se stal nedávno. Naši odjeli na zábavu a já měla celý dům jen pro sebe. Hned jak se setmělo, usadila jsem se do křesla a začala číst knižku s horory. Když v tom se ozvalo silné zabušení za okno. Protože mám pokoj v prvním patře, hned jsem to svedla na větev stromu, kterou rozhoupal sílící vítr. Na incident jsem však brzy zapomněla. Pomohla mi k tomu horká koupel při svíčkách. Pohoda ale netrvala dlouho. Náhle totiž všechny svíčky zhasly, jako by je někdo naštvaně sfoukl. Průvanem to být nemohlo, protože jsem předtím všechna okna pečlivě zavřela. Začala jsem se bát, a proto jsem si šla lehnout. Pojednou jsem ucítila, že v pokoji nejsem sama. Opatrně jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. V protějším rohu stála, zády ke mně černě oblečená shrbená postava. Hrůzou jsem se nemohla pohnout a když se začala pomalu otáčet a já uviděla zjizvený obličej, omdlela jsem. Vzbudili mě až ráno naši, kterým bylo divné, že tak dlouho spím. Povyprávěla jsem jim své noční dobrodružství a čekala, že mi neuvěří. Překvapili mě však starým příběhem - před 30ti lety tu uhořel muž, který se nemohl dostat z domu. Místní lidé tvrdí, že se tu občas zjevuje a já tomu věřím...

Strašidelná párty

25. února 2009 v 17:18
Hrozně ráda pořádám různé párty. Nedávno jsem pozvala pár kamarádek. Dělaly jsme všelijaký blbůstky a o půlnoci jsme si řekly, že zkusíme vyvolávat duchy. Já na takové věci věřím, ale mám z nich i trochu strach. Vyvolávaly jsme ducha jednoho kluka. Jmenoval se Petr a bydlel v naší ulici. Rozešel se s holkou, kterou měl hrozně moc rád a ve vzteku jí hodil v noci cihlu do okna. Zabil ji. Petra našli druhý den oběšeného v jeho pokoji. Je to jen báchorka, kterou nám vyprávěla babička, ale my jsme jí věřili. Byly jsme usazené kolem svíčky a já jsem pronesla zaříkadlo, Pak jsem otevřela oči a řekla jsem: ,, Petře, jestli jsi přítomen v této místnosti, dej nám znamení". Najednou vletěla dovnitř cihla a trefila moji kámošku Evču! A další! Začaly se na nás řítit cihly a my postupně padaly k zemi a pak...pak jsme se naráz vzbudily. Nejdříve jsme se na sebe nechápavě podívaly. Beze slova. Pak jsem se podívala vedle sebe. Na zemi ležela cihla a střepy u okna. Od té doby jsme už duchy nikdy nevyvolávaly!

zrcadlo

25. února 2009 v 17:16 | lenik
Když jsem stála před zrcadlem a prohlížela jsem se,najednou jsem e svém odrazu uviděla,jak mi stéká po rameni krev.Když jsem se ale na to rameno podívala,nic tam nebylo.Ani šrám,ani kapička krve.Nenechala jsem se zaskočit a zkoušela si oblečení dál.Když jsem se ale zase podívala do zrcadla,viděla jsem,že u mé postele stojí nějaká postava a v ruce drží nůž!Myslela jsem si,že se mi to zase jenom zdá a tak jsem se v klidu otočila.V tom se otočil klíč ve dveřích,zavřelo se okno a zhasla lampa.Už jsem nebyla klidná,spíš naopak.Šíleně jsem se bála a v tom se na zrcadle objevila krev!Bylo jí čím dál tím víc,až byla i na koberci.Chtěla jsem běžet za mámou,ale dveře nešly otevřít!Teprve pak mi došlo,že ta postava tam stále stojí!Pak začala odříkávat takovou divnou řeč,které nebylo vůbec rozumět!Snažila jsem se uklidnit,ale v tom mě něco praštilo do zad a já jsem omdlela.Když jsem se ráno probudila,tak bylo okno otevřené,lampa svítila,dveře byly odemčené a zrcadlo krásně čisté.Ani památka po tom zvláštním večeru.Jenom byla vedle mě jedna kapka krve.Zjistila jsem,že mi vytekla ze šrámu na rameni.Ten šrám byl na úplně stejným místě,kde jsem ho viděla v zrcadle.Podívala jsem se znovu do zrcadla a zase jsem tam na okamžik zahlédla onu postavu!Byla zohavená a smála se.Potom zmizela a já jí už nikdy neviděla.Na rameni mám, ale šrám dodnes!

Marie Terezie

25. února 2009 v 17:13 | lenik
Jeden den, když u mě doma spala kámoška chtěli jsme dělat neco zábavného a aby to bylo na dlouho . Napadlo nás, že budem vyvolávat duchy , jakou osobu to nás napadlo po chvilce ...marii terezii . Když jsme jí vyvolali tak se začala klepat lampa , ale jen lampa kdyby to bylo zemětřesení tak i třeba stůl ale byla to jen lampa . Bály jsme se a radši jsme ducha nechali být , ráno když jsme se probudili tak jsme byli zděšený , měli jsme každá po těle pupínky a vypadaly strašně , uvědomili jsme si že jsme včera neodvolali ducha . Marie měla dceru která umřela na neštovice , ty pupínky byli neštovice . Jeli jsme hned k doktorovi a byli jsme tam dlouho ...

Pátek 13.

25. února 2009 v 17:11
V pátek 13 jsem byla sama doma. Na pátek 13 jsem sice nevěřila, ale byl to divný den. Začalo lít jako z konve..........a najednou co nevidím viděla jsem na stěně krvavé otisky a vedly nahoru do mého pokoje.Šla jsem se tam podívat a nic tam nebylo. Byla jsem vyděšená,ale vsoukala jsem si do hlavy že je to výmysl mé fantazie.Šla jsem se tedy najíst. A tu najednou.......... co neslyším Slyšela jsem v mém pokoji hlasité zvuky. Znovu jsem se tam šla podívat a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Byla tam má sousedka, která byla pocákana krví a křičela POMOZ MI DĚVČE! Omdlela jsem a probudila se až ráno. Od rodičů jsem se dozvěděla, že včera večer zemřela podivnou smrtí ta sousedka od naproti. Od tohoto dne se bojím zůstávat sama doma.

Ichtyl....probodávač stěn

25. února 2009 v 17:09
Jednou jsme byli se třídou na táboře(něco jako škola v přírodě,ale rozhodně lepší a mohli jsme si celý den dělat co jsme chtěli).Byli jsme tam už podruhé,jenže tentokrát tam byla i moje nejlepší kámoška.Pak nám někdo začal lakovat a probodávat stěny.Z kámoškou jsme ho pojmenovaly Ichtyl a namalovaly jeho (samozřejmě námi vymyšlenou podobiznu) na zeď chatky.Byla to vlastně karikatůra.Jednou jsme tam měli táborák a úplně,ale úplně všichni byli u táboráku.Pak někdo ve tmě za námi začal svítit baterkou.Najednou se nikomu nechtělo od ohně.Trhla jsem s kamarádkou,ale ona že nepůjde.Po táboráku už tam světlo nebylo a ráno jsme zjistily,že nápisy na stěně nepřibyly.

Dějepis ze snu

25. února 2009 v 17:07
Stal se mi takový příběh.Nevím zda je tak magický,ale určitě souvisí s vizí. Měla jsem takovou vizi. V noci se mi zdálo o tom,že máme ve škole máme dějepis a normálně jsme ho jako neměli mít. Ráno jsem se v pohodě probudila a pomalu zapoměla na svůj sen. Připoměla mi ho až věta učitelky: "místo českého jazyka budeme mít dějepis." Na chvíli mě i zamrazilo v zádech. Jistě se podobné příhody staly už jistému množství lidí. Přesto je to velice zvláštní a magické,tyhle předtuchy...
 
 

Reklama